Moje individuální lekce s Lenkou Blachovou

Tak jsem si řekla, že by mě zajímalo, jak vedou individuální lekce trenéři, kteří se koučování majitelů psů profesionálně věnují mnohem déle než já (což jsou skoro všichni ) a jsou známí svými dobrými výsledky. Protože mám doma reaktivku Ariu, i když už hodně zmáknutou, vybrala jsem si hodinovou lekci s trenérkou Lenkou Blachovou. Ta se hodně zabývá právě reaktivními psy.

Vzala jsem s sebou kameramana, aby mohl natáčet moje nevědomé chyby a zároveň i rady Lenky a natěšená vyrazila. Lenka na mě působila sympaticky, i když s jakýmsi profesionálním odstupem, ale to mohl být jen můj dojem. V tomhle asi zůstanu neprofesionální, protože po jedné, dvou lekcích zahazuju odstup a začínám mít k mým „svěřencům“ neformální přístup.

Když jsem Lence popsala běžné reakce mé Ari a problém, který bych chtěla doladit, zásobila mě několika postupy, jak se dají situace řešit. Některé jsme právě s Ari dělaly a některé mi nepřišly pro Ari vhodné, protože například probíhání kolem psů za plotem ji možná zkrátí čas stresové situace, ale nenaučí ji vhodné strategii, jak situaci zvládnout s co nejmenším stresem. A o to se snažím. Osobně dávám přednost navázání kontaktu přes hru Podívej na…, což nám funguje dobře zároveň v kombinaci s odměnou ve formě žvýkacího pamlsku, který zároveň uklidňuje (myslím tím, že žvýkání uklidňuje, ne že by pamlsek byl naplněn rohypnolem ). Ale protože vím, že zkušení trenéři můžou mít v záloze určité „triky“, které můžou tvořit jakousi zkratku ve výcviku a posunou psa skokem dopředu, ptala jsem se dál. Rozhazování pamlsků do trávy během procházení kolem plotu se zuřivě štěkajícím psem mě v této situaci úplně nenapadlo, ale Lenku teda jo. I to jsem párkrát po téhle lekci ze zvědavosti vyzkoušela. Myslím, že na začátku by nám to s Ari moc nefungovalo, jedině že bych rozhazovala pamlsky jak zrno na poli při setí a to by jsme se asi moc neposunuli. Ale v této fázi, kdy už zvládá projít kolem úhlavní nepřítelkyně, i když se stresem, ale bez zmítání na vodítku a štěkání, funguje i toto docela dobře.

Kromě reakcí na psy jsme prodiskutovali pár detailů ve výcviku, které řeší každý kdo má aktivního psa, který chce pracovat a klid při výcviku je pro něj skoro za trest a radši nabízí plno pozic, které umí.

Myslela jsem, že budeme ukazovat, jak trénujeme, aby Lenka viděla případné chyby a poradila, ale k ničemu takovému nedošlo. Jediný trénink, který ani nebyl vědomý, byl nastolit klid Ari při mém rozhovoru s Lenku. Takže po minutách bručení, mručení a mírného kňučení, kterým Ari vyjadřovala nevoli, že se nic neděje, to vzdala a lehla si k nohám. Čímž byl výcvik ukončen. Bylo mi doporučeno takhle postupovat vždy a to bez toho, abych psa za to odměňovala. Takže jde o to, aby přišel na to, že je lepší to vzdát co nejdříve, než marnit energii.

Nakonec jediné, co jsme si tam mohli spolu s Ari vyzkoušet, byla „komunikace“ s plyšovým psem. Ti, co byli u mě na lekci s plyšákem už to znají. Jde o to, že pes nepozná, že je to plyšák, dokud k němu nepřijde a neočichá si ho. Takže se chová, jako by to byl opravdu živý pes. A toto chování se vyhodnocuje a na základě toho se doporučí vhodný postup při setkávání s cizími psy. Ari je už ale holka šikovná, takže nevyváděla a šla docela způsobně. Takže její chování, které občas předvádí venku, kdy se neomaleně vrhá k cizím psům, aniž by respektovala jejich osobní prostor a tím vyvolá konflikt, nepředvedla. No asi se holt chtěla předvést v pěkném světle a nebo ji znudil náš třičtvrtěhodinový rozhovor.

Moje představa, že trenér zrentgenuje mě a mého psa a z toho vyvodí nejefektivnější postup při problémech, nevyšla. Z mých zkušeností vím, že už při první lekci jde poznat hodně, když člověk vidí práci majitele psa a psa. Nejde jenom o chyby, které dělá páníček a na základě kterých pes pak reaguje špatně. Ale taky to, jaký přístup má člověk, vlastně i částečně jaký je – uzavřený, flegmatický puntičkář nebo naopak energický bez trpělivosti nebo důslednosti a spousta dalších možností. Na tom by se pak měl stavět způsob výcviku. Nemůžu přece radit uzavřenému, klidnému člověku, aby vždycky o správném výkonu psa začal vesele vysokým hlasem chválit psa a přitom poskakovat, protože pes pak cvičí o 80 % lépe. Tedy poradit to můžu, ale je to k ničemu. Všichni máme limity, přes které je sice dobré se posouvat, ale svou podstatu nezměníme. Tak jako nezměníme podstatu psa a z pomalého flegmoše neuděláme akční střelu.

Tím nechci říct, že tohle Lenka nebere v potaz, ale chci říct, že jsme neměli možnost naši práci ukázat, aby nám mohla dávat co nejefektivnější rady. Takže to nebyla ani individuální lekce, spíš individuální konzultace, což mě trochu zklamalo. Nicméně toho nelituji a pár postřehů z teorie mi také může pomoct.

Každopádně jsme dostali pochvalu, že je vidět odvedená práce. Ano, pohledy Ari, kdy se mě ptá, co já na to, mě stály hodně úsilí, ale je fakt, že si je užívám. Otázka Lenky na závěr ke kterému trenérovi chodím, mě ujistila, že moje zkušenosti a schopnosti jsou dostatečné. Což sice neznamená, že se nemám co naučit, to vůbec ne. Už jen kvůli dvěma věcem: první je, že se postupy a metody výchovy psů stále zdokonalují a zefektivňují a druhá je, že tohle učení mě prostě baví!