Váš reaktivní pes zrcadlí vaši nejistotu. Jak Rony ukazuje cestu ke klidu.

Rony je pes, který navenek působí sebevědomě. Má potřebu mít přehled, všechno kontrolovat a mít věci pod dohledem.
Ale pod tím tlakem je nejistota. Ve skutečnosti má strach, že něco nezvládne, že se situace vymkne, že se něco stane.
Když vidí jiného psa, reaguje prudce, štěká, vzpíná se na vodítku, protože má pocit, že to musí vyřešit sám.

Psi jako Rony často zrcadlí lidi, kteří dlouho fungují v napětí

Jsou zvyklí zvládat, být ve střehu, hlídat, co se děje kolem. A i když si klid přejí, když konečně nastane, neumí si ho „udržet“.
Klid a uvolnění jsou pro ně nezvyklé a mozek hned začne hledat, co by se mohlo pokazit a jestli nečíhá problém za rohem.
Proto se často zase vrátí k napětí, které je sice vyčerpává, ale zároveň je známé a tím pádem bezpečnější. A kruh se uzavírá.

Proč to tak je?

Ten princip vychází z fungování autonomního nervového systému – konkrétně sympatiku a parasympatiku.

Lidé i zvířata, kteří jsou dlouhodobě ve stresu, si na ten stav „zvyknou“. Mozek a tělo si ho začnou vykládat jako novou normu.
Když pak napětí ustane, nastane paradox: klid působí cize a vyvolává nejistotu.
Mozek (přesněji amygdala a další centra bdělosti) začne znovu hledat možné hrozby, protože klid pro něj znamená neznámé prostředí a neznámé může být nebezpečné.

Tento jev popisují například:

• Polyvagální teorie Stephena Porgese – mluví o tom, že nervový systém reaguje podle vnímání bezpečí, nikoli podle skutečné situace.
• Práce Petera Levina nebo Bessela van der Kolka – ukazují, že u lidí, kteří byli dlouhodobě ve stresu, může klid a uvolnění vyvolávat neklid, protože je to „nezmapované území“.
• V tréninku psů se tento princip využívá při práci s reaktivními psy – učíme je nejen zvládat stres, ale i prožívat klid, který jejich tělo zatím neumí „udržet“.

Co Rony ukazuje své paničce

Reakce paničky, která má psa vyštěkávajícího a atakujícího cizí psy, se dá pochopit. Chce být připravena zasáhnout, vyhnout se střetu. Rony jí zrcadlí, že kontrola není totéž co bezpečí.
Že klid nepřijde zvenku, ale až když si dovolíme trochu povolit.

Jak na to?
Nechtěj se hned dostat do „zenového stavu“. Pomáhá začít pomalu – třeba jen vědomě vydechnout, když se něco děje, nebo si dovolit nereagovat hned.
Dát si pár vteřin navíc, vnímat vlastní tělo i dech.
A připomenout si, že když pustím kontrolu, neznamená to, že selžu. Jen dávám prostor důvěře. Důvěře v sebe i psa.

Kdy to trénovat

„Pustit kontrolu“ se netýká momentu, kdy pes už reaguje (štěká, tahá, chce útočit).
V tu chvíli už je v emočním výbuchu a tam není prostor na uvolnění.
To, o čem píši, se týká všech těch okamžiků předtím. Tedy kdy už člověk začne být ve stresu z představy, že pes možná něco udělá.

Těch malých chvil, kdy:

• na obzoru se objeví jiný pes,
• někde to zašustí,
• nebo jen člověk dopředu tuší, že situace bude náročná.

Právě tehdy má smysl trénovat „pouštění kontroly“ – neznamená to nic nedělat, ale vědomě uvolnit tělo, zhluboka se nadechnout, připomenout si, že to zvládnu, a reagovat teprve podle toho, co se opravdu děje.

Pokaždé, když si dovolíte zpomalit a vědomě se nadechnout, trénujete nejen sebe, ale vysíláte jasný signál svému psovi: „Jsem tady, zvládneme to.“

A jak začít? Vyzkoušejte si to hned na další procházce. Kdykoli ucítíte napětí, zastavte se, zhluboka se nadechněte a připomeňte si, že kontrola nevede ke klidu, ale důvěra ano.

Chcete se na této cestě posunout dál? Naučím vás, jak se dostat z kruhu napětí a začít konečně prožívat klidné procházky. Podívejte se na moje služby, jak vám můžu pomoci.